Amerika

Severoamerická kuchyně

V roce 1620 se vylodila u východního pobřeží Ameriky proslulá loď Mayflower. Přivezla na nový kontinent první evropské přistěhovalce, kteří netoužili ani po zlatě, ani po dobrodružství, ale chtěli najít novou vlast. Jejich původní evropské jídelní zvyky se časem smísily se zvyky domorodých Indiánů. Navíc se museli přizpůsobit nezvyklým daným podmínkám. V jejich nové zemi na ně čekala různá překvapení – například v podobě dosud neznámých plodin jako brambor, rajčat a kukuřice. První přistěhovalci se od Indiánů také naučili lovit ptáky nevídaných rozměrů – divoké krocany. Pilně se zdokonalovali v rybaření a učili se farmařit. Ze své evropské vlasti importovali první krávy… A pak měla Amerika několik set let na to, aby si vytvořila svou vlastní americkou kuchyni. Udělala v tom směru zatraceně dobrou práci. Podařilo se jí dát pod jednu střechu kuchařské umění ze staré Evropy, indiánské tradice, zvyklosti afrických otroků a později i novodobé vlivy dalších národnostních skupin. Namíchaly se v ní tak prvky z vaření indiánského a irského, holandského a německého, anglického a francouzského, španělského, polského, portugalského a italského, k tomu se během posledních asi padesáti let přidružily akcenty především z Mexika, Číny a Japonska. A vznikla severoamerická kuchyně.

Americké tradice jako takové jsou pouze tak staré, jak staré jsou dějiny nově objeveného amerického kontinentu, tedy asi 400 let. Neboť na veškeré tradice, které existovaly dávno předtím, mají právo výhradně domorodí Indiáni. Podle toho, ve které části Ameriky Indiáni žili, vypadal jejich jídelníček a způsob obživy.

Každý Američan by ve vás viděl barbara, kdyby se dozvěděl, že pojídáte tak hrůzostrašné věci jako mozeček nebo ledvinky. Při shlédnutí naší domácí zabijačky by stoprocentně upadl do hluboké mdloby. Že králík se dá upéct v troubě a sníst, se většině Američanů jeví jako science fiction. Americký národ totiž rychle zapomněl, že ještě před necelými sto lety se příkladně v tradičním a stále oblíbeném jídle z jednoho hrnce “Jambalaya” vařil buď králík nebo veverka… Předpis na dršťkovou polévku se dá v USA dnes už najít jen v antikvárních kuchařských knížkách anebo si ji můžete objednat tak nanejvýš v mexických kantýnách.
Zato se jí hodně zeleniny, salátů, vynikajících mořských plodů, ryb, kuřat a hovězích bifteků. Hlavním jídlem dne je večeře. V poledne se jí jen přesnídávka neboli tzv. lunch (lanč). Velmi vydatná a dobrá je americká snídaně, která se podává v některých restaurantech non stop. K americké snídani patří nezbytně vejce a opečená slanina, křupavé toasty, teplé lívance nebo wafle se šlehačkou a v jižních částech USA nesmí chybět krupicová kaše. Oblíbené jsou také pražené kukuřičné lupínky s mlékem. Biftek nebo vepřová kotleta na snídaňovém talíři nepatří k výjimkám. Bohatá snídaně se zapíjí především neomezeným množstvím slabé kávy, případně i pomerančovou nebo jinou ovocnou šťávou. Ani koka kola u snídaně není zvláštností. Nejběžnějším denním nápojem jsou různé sladké sody z plechovky a pak ledový čaj, který se pije na Severu neslazený a na Jihu slazený. Nejpopulárnější způsob obživy před večerem je “snack” – malé občerstvení, kdykoliv je chuť.

Manýry?! Jaké manýry?… Běžný Američan si přece nejdřív jídlo na talíři rozkrájí a pak je pojídá vidličkou, kterou drží v pravé ruce. Někteří si předem jídlo ještě důkladně promíchají, aniž by si předem všimli, že rýže je upravena do ozdobného věnečku a nahoře je barevně sladěná dekorace z petrželky a kaviáru… Ale nebuďme jízliví. Nebylo by to fér. Tak jak u nás se drží v pravé ruce nůž a v levé vidlička, tak jak se v Číně jí hůlkami a v Japonsku platí k dobrému tónu, že se nudle hlasitě vsrkávají – je v USA způsobné držet při jídle vidličku v pravé ruce. Levá ruka by pak měla ležet uvolněně na stole. Mít pod stolem jiné končetiny než nohy platí za faux pax. Pod stůl patří pouze ubrousek, který si každý slušný Američan před jídlem rozprostře přes kolena. Je absolutně přípustné, že se některá jídla jí “z ruky” jako příkladně smažené kuře, plátky opečené slaniny nebo pizza. Nehledě na to, že některé věci se prostě jinak než za pomoci rukou vůbec jíst nedají – jako třeba sendviče, krabí klepeta nebo mexické tacos. Buďme tolerantní a nedivme se. Americké stolovací způsoby se vytvářely po staletí a bezpochyby odpovídají dnešnímu americkému ležernímu pojetí života.

Jihoamerická kuchyně

Když španělští Conquistadores vtrhli v 16.století do Jižní Ameriky, našli kulinářský poklad – množství exotických pokrmů, které obohatily obsah světové spíže.

Jižní Amerika díky tomu nabízí směs ingrediencí z Nového světa a způsoby úpravy ze Starého světa. Jednotlivé země však nabízejí odlišné charakteristické pokrmy.

Původní obyvatelé Jižní Ameriky žili v naprosté izolaci, jejich kuchyně se tedy lišila od kterékoli na světě. Zemědělci andských hor byli průkopníci v pěstování brambor. Právě brambory, ale i čili papriky, rajčata, fazole a cukrová kukuřice překvapily španělské a portugalské vetřelce, kteří zemi násilně osídlovali během 16.století. Avšak i tito nově příchozí obohatili tamní kuchyň, a to především hovězím masem, máslem, sýrem a mlékem. Dalším dovezeným zbožím byla pšenice, rýže a cukrová třtina.

Jihoamerickou kuchyni obohatila i Afrika. Afričtí otroci přivezli další dosud neznámé suroviny – palmový olej, zázvor a semena melounu. Koncem 19. a počátkem 20.století už se v Jižní Americe díky evropskému kolonialismu mísilo mnoho kulinářských zvyků a ingrediencí.

Avšak přese všechny dovezené chutě a vůně převládají ty původní – až na rýži, kterou všichni Jihoameričané přijali s nadšením. A co charakterizuje jednotlivé kuchyně? Například v Peruánské kuchyni se dávkováním čili opravdu nešetří. Typickou potravinou je zde paprika či kukuřice, které tu seženete v mnoha barvách. Pochutnat si v Peru můžete například na skvělé kořeněné zelenině, marinovaných nevařených rybách či dezertech z kukuřice.

V Kolumbii a Brazílii je základní kulinářskou surovinou kokosové mléko. Zahušťují se jím omáčky, vaří se s ním maso. V Brazílii převládají brazilské ořechy pojmenované po této zemi (nám známé spíše jako para ořechy) a arašídy. Hojně se tu používá palmový olej, který brazilské pokrmy zbarvuje do oranžova. Typický je i maniok, plodina domorodých Indiánů, kteří hlízy melou, opékají a sypou jimi pokrmy. Mezi brazilské speciality se řadí například vatapá (garnát, rybí olej, kokosové mléko, rýže a chléb) či feijoada (různé druhy masa na černých fazolích s vařenou zeleninou).

Surovinou, která se používá napříč Jižní Amerikou, jsou brambory. A jedním z nejpozoruhodnějších výtvorů z brambor je Causa a la chiclayana – vydatný pokrm z brambor doplněný omáčkou z mletých vlašských ořechů, sýra, čili, cibule a česneku. Podél pobřeží obou oceánů je ohromné množství korýšů a měkkýšů, na které narazíte v každé restauraci. A na druhé straně And, v Argentině, převládá zase hovězí maso na mnoho způsobů.

A co patří do typického brazilského menu? K snídani je to obvykle ovoce, ovocná šťáva, rohlíky, čaj, káva nebo čokoláda. Oběd se skládá z malého předkrmu – salátu, polévky a hlavního chodu z ryb, drůbeže nebo hovězího masa se zeleninou. Přílohou je buď oblíbená rýže, nebo brambory. A sladkou tečku tvoří ovoce. K večeři nečekejte nic jiného, než co k obědu, navíc dostanete jedině samostatný rybí chod.

Oblíbeným nápojem je zde káva – obvykle velmi silná, servírovaná v malých šálcích s trochou horkého mléka. Vynikající pivo naučili Jihoameričany vařit němečtí kolonisté, vinnou révu jim dali zase Francouzi.